E

 

embryonální dýchání - tchaj-si [taixi], čín., dosl.: „embryo­nální dýchání"; taoistické meditační cvičení k prodlužování života, jež spočívá v tom naučit se dýchat jako embryo v matčině lůně. Představuje v podstatě kombinaci ze zadržování čchi (pi-čchi) a kolování čchi (sing-čchi). Jeho cílem je vytvořit „tělo nesmrtelnosti", které je vyživováno dechem. Při smrti adepta se toto embryo uvolňuje z mrtvoly (š'-ťie) a cvičící se stává ne­smrtelným (sien).

Na počátku cvičení tchaj-si stojí zadržo­vání čchi: V denních cvičeních se zadržuje dech nejprve po 3, 5, 7, 9 tepů srdce a zvy­šuje se pomalu až na téměř 1000. Od toho­to okamžiku může cvičící léčit své nemoci dýcháním a blíží se k nesmrtelnosti. Sou­časně se zadržováním čchi je čchi vedena tělem. Vedení čchi se děje prostřednictvím vnitřního zraku (nej-kuan). Normálně putuje vdechovaná čchi srdcem a slezinou do jater a ledvin, avšak taoista se snaží vést čchi až do spodního rumělkového pole (tan-tchien) v oblasti pupku a dále až do chodidel. Poté má dech proudit podél pá­teře do mozku, tj. do horního rumělkové­ho pole, dolů do hrudního koše (střední ru­mělkové pole) a přes plíce zpět do hrdla. Poté co je dech zpátky v hrdle, cvičící ho pomalu polyká, vyživuje se dechem.

Zároveň s kolováním čchi se cvičící sna­ží produkovat co nejvíce slin (jü-ťiang), což se dosahuje tím, že se jazyk tlačí proti patru. Polykají se zároveň s dechem.

Dech a sliny jsou nejlepší výživou pro adepta nesmrtelnosti: Tělo se stává lehkým a průsvitným, takže může jezdit na oblacích.

Abychom mohli pochopit význam em­bryonálního dýchání v taoismu, musíme mít na mysli, že podle taoistického pojetí se člověk skládá z energie, čchi. Lidské tělo tvoří hru­bé zemské energie, zatímco životní síla člo­věka je energie, jež koluje mezi nebesy a zemí. Dosáhne-li někdo nesmrtelnosti, musí hrubé energie nahradit energií čistou. Proto je nezbytné současně s prováděním tchaj-si také se zříci požívání obilovin (pchi-ku), které rovněž sestávají z hrubé energie.

Pojetí povahy embryonálního dýchání se v průběhu doby zásadně měnilo: Z po­čátku existoval názor, že čchi, kterou člo­věk nechává v těle kolovat, je vdechova­ný vzduch. Avšak od dynastie Tchang se říkalo, že je to vnitřní čchi (nej-čchi), jež je rovná prapůvodní čchi (jüan-čchi) a odpovídá silám, které daly vzniknout nebesům a zemi. Tuto prapůvodní čchi musí adept držet uvnitř těla. Normálně proudí ústy ven; taoista se naproti tomu snaží, akumulovat ji ve spodním ruměl­kovém poli a zabránit jakémukoli smí­chání s vnější čchi, vdechovaným vzdu­chem. Obě se pohybují synchronně v těle: Jestliže vnější čchi při vydechování stou­pá, stoupá též vnitřní čchi z rumělkového pole a naopak.

Kolování vnitřní čchi začíná polykáním (jen-čchi), čímž se má zabránit uniknutí společně s vnější čchi. Poté je vedena silou koncentrace jícnem do dolního rumělkového pole (nazývaného též čchi-chaj, moře čchi), nakonec dále celým tělem. Může se však také nechat volně kolovat v těle.

 

Z Lexikonu východní moudrosti, Votobia 1996




Kontakt

Jaroslav Holeček jaroslav.holecek@seznam.cz