Hraní s mraky

 

základy taoistické praxe snění

Začátky praxe snění se v Číně ztrácejí v hlubinách dávnověku. Tvrdí se, že císařové z dynastie Shang před asi 3500 lety přivedli na svůj dvůr skupinu rituálních umělců nazvaných Zhan Meng, kteří se starali o výklad snů a pomáhali s věštbami. Tito odborníci snění společně s šamany a dalšími odborníky na rituály vykládali znamení, která objevili buď v mracích, přírodních úkazech nebo ve snech, aby zmapovali nejlepší způsob jednání pro císaře a další vládní úředníky.

Zájem o zážitky, které se odehrávají ve stavu snění, nebyl omezený jenom na vládu. Existovala skupina jedinců, kteří zahloubáni v odloučení v posvátných horách, daleko od běžného lidského vzájemného ovlivňování, prozkoumávali nekonečný potenciál stavu snění. Byli to praktici, kteří postupovali přirozenou cestou zpět k původu života, jednoduchým životem v souladu s rytmy přírody.

Pravděpodobný původ praxe snění je u čínských taoistů více než 4000 let od zaznamenaných dějin. Velmi málo je známo o těchto taoistech, dokonce i v Číně, protože uskutečňovali svou praxi v krajním utajení. Ne proto, že jejich praxe byla nebezpečná a riskantní a musela být skrytá, ale jednoduše proto, že jedním velmi důležitým aspektem jejich sebekultivace bylo stažení se od běžné společnosti, aby mohli kultivovat hledisko radikálně odlišné od většiny lidí.

Během staletí taoisté rozvinuli vysoce účinný a logický systém praxe, zaměřené na pochopení plného potenciálu lidské bytosti. Taoisté se nespokojili jen dobrým zdravím a klidným životem. Jejich praxe rozvíjela nejen fyzický aspekt jejich bytosti, ale nejzvláštnější (nejspeciálnější), subtilní a neviditelné (nehmotné) aspekty nazývané energetické tělo.

 

Cesta energie

Základní aspektem taoistické praxe je koncept energie neboli životní síly. Energie byla chápaná jako zásadní síla, která je v základu všech jevů, fyzických i subtilních.  Tato energie, pro kterou zvolili označení čchi, se manifestuje v širokém spektru variabilní intenzity nebo frekvenci. Od nejsubtilnější, který je očím neviditelná a může být vnímána jen v nejčistším stavu duševního klidu a zvýšeného uvědomění, přes stále více hutnější aspekty, které začínáme vnímat jako emoční stavy až k nejhutnějším aspektům jako je pevná látka. Moderní analogií je záření, které nejsme schopni smysly vnímat, přes elektřinu, která dává šoky, až ke kameni, který vnímáme bez problémů jako pevnou hmotu. Starověcí taoisté nevnímali všechny tyto stavy jako oddělené, ale spíše jako spektrum proměnných sil.

Neustálé uvědomování si této energie, která vše oživuje, vedla taoisty k prozkoumání nefyzických aspektů životní síly v jejich vlastních tělech. Fyzického těla se všichni můžeme dotýkat, pociťovat ho jen jako nejhustší aspekt životní síly, hrubý aspekt energetického spektra. Tam kde nejsou posíleny subtilní aspekty spektra, tam se životní síla nikdy nezhutní.

Ve všech časech taoisté usedali k uklidnění meditací a hloubali tak o velmi zvláštních místech. Soustředěním pěti smyslů a duševní pozornosti postupně z hutného, fyzického na subtilnější aspekty těla.  Zkušenější praktik dokáže zůstat klidný bez rozptylujících myšlenek, vyvstávání nebo dostavování se ospalosti, čím více se očišťuje, tím více vnímá životní sílu. Někteří starověcí taoisté zůstávali zaměřeni na subtilní energii hodiny a každý den dokázali vnímat životní sílu obíhající jejich tělem.

Po letech praxe, dokázali ve svých subtilních tělech zmapovat toky životní síly a určit jejich dráhy, které nazvali meridiány energie.

Objev energetických meridiánů přinesl do taoistické praxe úroveň rafinace, která začala mít zakrátko hluboký účinek na léčení těla. Nemoci byly pochopeny jako vzedmutí, kdy oběh energie je zablokovaný na cestě k orgánům a žlázám. Bylo pozorováno, že blokace v subtilní úrovni oběhu se v době fyzické choroby projevuje přesně v těch oblastech, ovlivněných slabým oběhem.  

Aby mohli udržovat energetický oběh v optimální hladině, vytvořili taoisté mnoho různých cvičení, dietních praxí a meditací. Nicméně dobrý oběh nestačí na udržení dobrého zdraví. Taoisté si povšimli, že naše emoční stavy mají silný a hluboký vliv na kvalitu životní síly, která obíhá meridiány. Když se člověk velmi rozčílí, zvýší se srdeční tep a oběh krve.  Zrychlí se také často dýchání. Tělesná teplota a svalový tonus se také zvyšuje. Tělo doslova překypuje energií.  Nicméně kvalita nadměrného rozbouření energie je špatná, kvůli negativnímu působení hněvu.

Jak zaznamenali již v dávných dobách, pokud člověk jde spát s nadměrným množstvím nevyřešeného hněvu, především usnutí se stává neobyčejně obtížné. Duševně neklidný člověk stráví hodiny vnitřním mluvou. Když nakonec únava překoná tělo a člověk usíná, opakují se sny, kde převládá hněv.

Ve stavu očištěného zkoumání subtilních energií taoisté dokázali vycítit, kde pozitivní a záporné emoce v těle vyvstávají. V případě hněvu zaznamenali, že se odehrávají hluboké změny v játrech.  Tento orgán se nejenom ohřívá, ale také se může stahovat a zablokovat, takže oběh životní síly vyžaduje tolik úsilí, že se to pociťuje jako bolest v oblasti jater.  

S objevem hlubokého účinku emocí na kvalitu a oběh životní síly vytvořili taoisté celé odvětví praxe čištění emocí. Jedna z nejjednodušších objevených praxí byl vnitřní úsměv, při kterém praktik posílá úsměv vděčnosti k nějaké části těla, společně se stálou vlnou pozitivních citů. Další velmi působivá praxe, kterou rozvinuli, bylo šest léčivých zvuků, kde se vytvářejí jisté zvuky k navození harmoničtějších vibrací životně důležitých orgánů, což uvolňuje napětí a blokované emoce v orgánech.

 

 

Emoce a snění

Jedním z významných pochopení starověkých praktiků bylo, že pokud se udržuje denní režim energetické praxe, mění se kvalita a kvantita snů. Jde-li člověk do postele po vyčištění životně důležitých orgánů od nevyřešených emocí, tak se počet emočních snů a nočních můr dramaticky snižuje, někdy až natolik, že zmizí úplně.

To ale neznamená, že člověk přestane mít sny, ale spíše to, že kvalita snů se posune od nepokojných k harmonickým a příjemným.

Jedním z nejhlubších pochopení získaných zkoumáním spojení mezi sny a energetickou praxí bylo, že sny jsou zážitky odehrávající se na úrovni subtilního těla. Jinak řečeno, jak člověk začne usínat a smysly se postupně odpojí od fyzického světa a obrátí se dovnitř.  Proces je blízký dobré meditaci. Jak se smysly obrání dovnitř, vědomí, které bylo zaměřeno na fyzický svět skrze smysly, se také obrací dovnitř - do subtilního energetického těla.

Taoisté považují usnutí za proces, který se nijak neliší od vstupu do meditativního stavu. Jenomže, jako v hlubokém stavu meditace může při únavě těla praktik usnout a upadnout do nevědomí, tak usnutí se musí paradoxně uskutečnit, když není tělo unavené. Pro taoisty je usínání otevřenými dveřmi k plně vědomé hře se subtilním energetickým tělem a prováděním energetické praxe bez omezení fyzického těla.

Vždycky, když vstoupíme do spánku, naše vědomí posune své zaměření z fyzického, hutného těla do subtilního energetického těla,  jiné části spektra. Jestliže mluvíme o spánku, pak jde o fyzické tělo, protože naše subtilní strana nikdy neusne. Subtilní energetická strana funguje v našem životě celých 24 hodin. Nemusíme si toho být vědomi, když posuneme své vědomé zaměření do subtilního těla, nicméně všichni to děláme opakovaně během probouzení. Například všichni jsme zažili, když jsme chodili do školy a seděli jsme otráveni nezajímavou vyučovací hodinou. Jak potom učitel dále pokračoval v mluvení, postupně jsme začali odcházet svojí myslí jinam. Začali jsme snít s otevřenýma očima a zabývali jsme se v té chvíli něčím mnohem příjemnějším.  Naše vědomé zaměření bylo daleko od třídy a od učitele. Kdyby toto denní snění pokračovalo dlouho a náhle nám učitel položil otázku, museli bychom rychle vrátit své duševní zaměření na učitele, s předvídatelnou neschopností odpovědět na otázku správně. Běžně říkáme, že jsme v té chvíli fantazírovali, že jsme dělali něco, co nebylo skutečné ve fyzickém smyslu. Taoista by to nenazýval fantazírováním, ale spíše přesunem pozornosti z fyzického do subtilního, stejně jako když sníme v posteli.

Snění není činnost omezená na usnutí. Sníme 24 hodin denně. Část našeho vědomí, které není plně zaneprázdněno fyzickou úrovní, zabýváním se s denními problémy, je zaměřeno na subtilní aspekty těla.  Mnohokrát za den posuneme vědomé zaměření z fyzické reality do subtilní reality. Naše uvědomění v té chvíli může být zaměřeno na přítele, který je na druhé straně planety. Někdy, když je naše soustředění dostatečně intenzivní, trochu nečekaně se může stát, že telefon zazvoní! Náš přítel volá z druhé strany planety, a říká nám, že na nás právě teď myslel. Stalo se vám to? Běžně tyto události nazýváme shodou okolností. To ovšem nic nevysvětluje.  Pro taoisty seznámené s celým spektrem životní síly to není nic nevysvětlitelného. Když posuneme své duševní ohnisko kamsi daleko, v okamžiku jsme v přímém kontaktu se subtilním tělem této osoby. Zeměpisná vzdálenost je vedlejší.

Jedno z pochopení objevujících se při vědomém posunování duševního zaměření z fyzického do subtilního je, že životní síla není omezená fyzickou realitou. Nemůže to být jinak, protože fyzické je jen jedním z aspektů energetického spektra. Existuje zbytek škály, fungující současně mimo fyzické. Tak energie není omezená prostorem, ani časem, který je také funkcí prostoru.

Vždy když položíme hlavu na polštář a usneme, naše vědomí zaměřuje svůj pohled na dimenzi, která není omezená časem nebo prostorem. Dimenzi, která je extrémně prchavou látkou a účinnou, protože není omezená časem nebo omezeními vzdáleností. Ve snu jsme všichni zažili, jak ve zlomku okamžiku můžeme změnit chůzi na létání krajinou, nebo být zde a potom na druhé straně Měsíce.

Praxe o stavu snění rozvinutá starověkými taoisty, byla navržená tak, aby byla "kohoutem" z nevyčerpatelné nádrže možností, která nabízí překročení času a prostoru.  Jeden z názorů, kterých se musíme zbavit, je rozšířená víra, že sny jsou fantazie nezaložené na realitě. Sen možná nemá žádný základ ve fyzické realitě, ale potom fyzická existence není jedinou existující sférou zkušeností. To, co běžně nazýváme realita, je omezeno na fyzické zážitky a jenom zlomkem bytostného celku. Sny, jasnozření a city, které hážeme do odpadu neskutečnosti. Taoisté by to nazvali fragmentovaným zrakem.

 

 

Praxe dynamického spánku

Základním cílem taoistické praxe snění je schopnost vstupu do stavu snění úmyslně, aktem vůle, při plném vědomí. Běžně začneme usínat a uvolníme své smysly odpojením jednoho po druhém, ztrácíme postupně vědomí vstupováním do šeré zóny, která rychle potemňuje do celkové temnoty. Od tohoto momentu, až do doby probuzení po několika hodinách, ztrácíme vědomí, kde jsme, nebo že spíme.

V taoistické praxi snění je jednou z prvních věcí, že praktik učiní pevné rozhodnutí, aby si zůstal vědom vstupu do stavu snění. Tento úvodní krok je učiněn vyjádřením duševní kontroly, co člověk má v úmyslu praktikovat či zažít během této spánkové lekce.

Spánkový příkaz je účinné vyjádření síly vůle, která je obvykle nahlas a opakované, když se praktik chystá ke spánku. Toto opakování spánkového příkazu, jako každá energetická praxe je děláno s kompletním uvědoměním a plnou pozorností, spíše než mechanicky či nevědomě. Jak člověk začíná vstupovat do stavu ospalosti, spánkový příkaz začíná fungovat jako strážný oheň vůdčího vědomí na druhé straně prahu nevědomí.

 

 

Otevírání oběhu

Spánkový příkaz nicméně není úvodním krokem v praxi snění. Praxe snění není oddělena od dalších metod taoistických cvičení. Obvykle nováček v taoistickém systému začíná učením se komunikaci s životní silou sériemi cvičení směřujícími k tomu, aby otevřely tok energetických meridiánů. Jenom když systém meridiánů správně obíhá a bylo dosaženo stavu fyzické a emocionální rovnováhy, má adept začít s cvičením snění.

Již ve starověku bylo objeveno, že pokud oběh životní síly není vyvážený, výsledná nerovnováha se projevuje velmi zřejmě na kvalitě snů. Zpravidla když jsou meridiány otevřené a člověk se učí řídit emoce specifickou praxí, dochází k redukci běžných snů. Člověk začíná mít čím dál, tím méně neklidných emocionálních snů, které pocházejí z přeplněných orgánů a místo nich se začnou objevovat hluboce prožívané světelné sny. Praktik, který si například několik let vedl deník svých snů, po měsících intenzivních cvičení meridiánů a meditací obvykle zjišťuje, že má velmi málo snů, s velkými odstupy. Po nějakém čase také začne člověk prožívat ve stavu snění větší jas. Sny jsou živější a působivější, s transcendentním obsahem.

V taoistické praxi se říká, že zlepšením energetického oběhu a harmonizováním emocí v orgánech dochází ke změně kvality energie z hrubého stavu k očištěnému. To se odráží jak v lepším zdraví fyzickém, tak i duševním. Jak se kvalita mění, můžeme také říci, že se mění potenciál jedince. Nervová soustava, mozek, žlázy, životně důležité orgány mohou fungovat ve větší harmonii. Místo abychom investovali velkou část své vitality na boj s nemocemi a na snahu o udržení rovnováhy mezi únavou a emočním vzedmutím, organismus funguje v režimu nadbytku energie.

Stav energetického nadbytku je základem pro rozvíjení praxe snění. Taoisté věnují roky vytrvalého úsilí na získání tohoto stavu. Pokud se pokoušíte o praxi snění, když je tělo unavené a bojuje o rovnováhu, potom zjistíte, že se nic neděje, protože tělo potřebuje spánek kvůli základní funkci odpočinku nervového systému a mozku, a na obnovu poškozených tkání.

 

Základem je uklidnění mysli

Přípravnou prací před praxí snění je také stav duševního klidu a ticha, vyvolaný dlouhou meditací. Když se smysly hlubokou praxí obrátí do nitra, mozek změní vlny z aktivních beta na vlny alfa a u zkušených praktiků meditace na théta i delta. Tato sekvence změn je velmi podobná sekvenci při usnutí. Mozek postupuje od polarizace beta k větší integraci v alfa, théta a delta. To znamená, že pravidelně meditující se učí vědomě "usínat" při klidném sezení na meditační podušce.

Spánek potřebujeme, aby se integrovaly hemisféry mozku a umožnily nervové soustavě odpočívat a provést sebe-údržbu. Tento základní krok je proveden v nočních hodinách, když zastavíme aktivity a obrátíme smysly dovnitř jako meditující člověk. Takže pokud člověk denně medituje a dokáže do určité míry integrovat hemisféry, tak z toho vyplývají změny ve spánkových zákonitostech. Většina zkušených praktiků meditace potřebuje méně spánku než lidé, kteří necvičí meditaci. Když jejich praxe pokročí, není neobvyklé, že začnou po několika měsících méně spát. Někteří pokročilí praktici dospějí jen ke třem až čtyřem hodinám spánku a v taoistickém systému bylo mnoho významných mudrců, kteří nakonec vůbec překročili potřebu spánku. Znamením takových lidí bylo, že neměli ve svém domě postel!

 

Zostření duševního soustředění

Pokud praktik dosáhl úrovně, kde se spánkový vzorec mění praxí koncentrace a oběhu energie, pak také posílí svou schopnosti soustředění záměru na delší čas.

V meditaci, když jsou smysly obráceny dovnitř, je pozornost zaměřená třeba na dech, energetické centrum nebo oběh životní síly v meridiánu. Během let praktik automaticky rozvine větší schopnost setrvat v soustředění bez rozptýlení, když je pozornost na něco zaměřená. To zvýší duševní sílu a také zesílí vůli či záměr.

V praxi snění se záměr, který byl zesílen praxí v sedě, dále rozvíjí ve stavu snění. Taoisté se zaměřují na vstup do normálně nevědomých stavů spánku při plném vědomí, přenášením uvědomění dále jako svíčky ve větru.

Spánkový příkaz vyjádřený při usínání je prvním stupněm tréninku záměru, aby člověk zůstal ostře soustředěný přes oceán nevědomí. Toto jednoduché gesto otevírá možnost prodlužující vědomí do oblastí, která je normálně prázdná. Taoisté pohlížejí na praxi snění jako na příležitost k trénování záměru a vůle společně se subtilními aspekty těla. Jinak řečeno vědomí, které bylo aktivní jen při uvědomování si fyzického, se učí být vzhůru také v subtilním. Toto je subtilní dimenze, která funguje 24 hodin denně.

 

 

Dech a klid

Starověcí taoisté objevili, že uklidňování mysli během meditace je podobné procesu uklidňování dýcháním. Dech a vědomí jsou v úzkém spojení a změny mozkových vln, které doprovázejí správnou meditaci, jsou ve skutečnosti usnadněné odpovídající změnou do těla vstupujícího dechu procházecího chřípím.

Duševní stavy rozrušení se vytvářejí (vznikají), když je levá hemisféra mozku nejaktivnější. To je když vytváříme vlny beta. Současně se levá hemisféra aktivuje při převažujícím dýchání pravou nosní dírkou.

Při dýchání se během dne střídají nosní dírky. Zpravidla dýcháme pravou nosní dírkou 45 až 90 minut a aktivujeme levou hemisféru mozku k vyšší aktivitě. Potom po krátkou dobu 3 až 5 minut dýcháme oběma nosními dírkami, protože posléze přebírá levá nosní dírka aktivaci pravé hemisféry mozku. Když je pravá hemisféra mozku aktivní vstupujeme do uvolněnějšího duševního stavu s menší aktivitou a menším rozrušením.

Abychom v meditaci vstoupili do stavu ticha a klidu, navozujeme změnu ve vzorci dýchání. Jestliže praktik aktivuje levou hemisféru dýcháním pravé nosní dírky, pak první změnou bude přepnout na levou nosní dírku, aby se projevilo navození klidnějšího stavu. Případně jak se praxe prohloubí a mozek se stává více integrovaným, dech se děje oběma dírkami současně. To je stav, kdy se začnou ukazovat vlny alfa, théta a delta.

 

Spící tygr

V praxi snění usiluje praktikující o co nejrychlejší vstup do duševního stavu klidu. Taoisté tradičně přivozovali takovouto změnu osvojením si pozice známé jako "spící tygr".

V pozici spícího tygra leží člověk na pravé straně těla (na pravém boku). Pravou ruku můžeme mít kolem pravého ucha nebo pod polštářem. Levá ruka je natažená na levém boku. Pravá noha je mírně ohnutá v koleni, podpírá tělo a levá noha není úplně natažená. Účelem této pozice je tlačit na pravou stranu žeber, na jisté akupunkturní body, což navodí rychlou změnu dechu z pravé nosní dírky do levé. Tato pozice otevírá cestu ke vstupu do klidnějších duševních stavů a nakonec navodí simultánní dýchání nosních dírek.

Praktikování pozice spícího tygra nebylo omezeno jen na Čínu. Stejná pozice je používána praktiky snění v Tibetu i v Indii. Stejná pozice se nachází na sošce spící kněžky či bohyně v Hypogeum na ostrově Malta (3800-3600 př.n.l.). Hypogeum bylo pravděpodobně užíváno praktiky na získání prorockých léčivých snů, kteří zde trávili noc.

Pozice spícího tygra není používaná jen pro vstup do praxe snění, je to také ideální pozice pro vstup do smrti. V asijském umění je Buddha v okamžiku smrti vždy znázorňován ležící na pravé straně s pravou rukou kolem pravého ucha.

 

Praxe záměru

Poté, co si začátečník osvojil pozici spícího tygra a vyjádřil příkaz snění, bude mít před sebou ještě dlouhou a skalnatou cestu. Ze začátku se obvykle nic neděje. Člověk pokračuje bez vědomí jako obyčejně nebo - pokud příliš horlivě usiluje o cíl praxe - má potíže usnout. Ještě horší je, že někteří praktici se opakovaně budí a mají neklidné spaní. Co chybí je klíčová složka praxe, kterou je usínat se záměrem.

Normálně jdeme spát bez jasného cíle, jednoduše nemůžeme už dál z únavy a vyčerpání, a tak si lehneme a zavřeme oči. Cokoliv se stane dále, je za naší vědomou kontrolou si sebe. V praxi snění je scénář naprosto jiný. Praktik má jasný cíl a opatrně a pečlivě vytváří správné podmínky k naplnění. Ale ne všechno je v tuhé kontrole, je zde také vědomá schopnost pustit se do neznáma, s podobným úmyslem, jako plavec, který skáče z můstku.

Člověk se pouští do neznáma vyjádřením příkazu a je připraven přijmout, ať se stane cokoliv.

 

 

Stupně praxe snění

Jestliže je touha po úspěchu v praxi nadměrně silná, potom starověcí taoisté varují, že člověk směřuje k potížím. Nejprve proto, že se může dostavit zklamání a netrpělivost, když nedosáhneme cíle. Za druhé proto, že nadměrná síla je kvalitou, která musí být v rovnováze se vzdáváním se, aby se rozvinula energie cvičení k nejvyššímu potenciálu.

Doporučuje se v praxi snění začínat jednoduchým příkazem, abychom měli klidný spánek bez ohledu na to, jak dlouho spíme. Pak pokračujeme příkazem zapamatovat si sny nebo se jednoduše probudit v určitém čase bez budíku. Na těchto jednoduchých příkazech může člověk budovat až k monumentálnímu úkolu, stát se vědomým během snu.

Schopnost stát se vědomým během spánku (při snění) vyžaduje, aby uvědomění bylo soustředěno s takovou intenzitou, že je možné nejen udržovat nit snu, ale zároveň si také současně uvědomovat, že sníme. To je možné udělat jenom tehdy, když existují přebytky energie a spánek není užíván primárně k odpočinku a regeneraci těla.

Aby se mohla rozvíjet praxe snění, musí být tělo odpočinuté a zharmonizované. Pokud je člověk unavený nebo nese těžké břemeno nevyřešených emocionálních situací, potom bude postup velmi pomalý. Tělo bude převážně zaneprázdněno údržbou a bez přebytků energie na "hraní si v mracích", jak to nazývají taoisté.

 

Zdřímnutí síly spícího tygra

Obecně se předpokládá, že praxi snění je nejlépe dělat v noci, v době když už není denní světlo. Taoističtí praktici snění se nespokojují s tím, aby měli jen jednu příležitost denně na vědomý vstup do stavu snění, a tak již dávno vyvinuli praxi zdřímnutí síly.

Zdřímnutí síly (energetické zdřímnutí) je založeno na krátkých zdřímnutích několikrát za den v délce 15 až 60 minut. Četnost energetických zdřímnutí dovoluje praktikovi rozvinout nezbytnou schopnost velmi rychlého vstupování do praxe snění. Výsledkem energetických zdřímnutí je, že tělo je opravdu odpočinuté, tak aby byl spánek opravdu úmyslný a ne z únavy.

Jeden z největších taoistických praktiků snění minulosti byl mistr Chen Tuan z Henan provincie v Číně. Žil během 10. století a praktikoval energetická zdřímnutí v jeskyni posvátné hory Hua Shan v západní Číně. Říká se, že návštěvníci často museli čekat, než mistr dokončil energetické zdřímnutí. Aby Chen Tuan realizoval nejvyšší úrovně taoistické praxe ve stavu snění, údajně strávil měsíce v hlubokém vědomém spánku. Za omezeními času a prostoru, v dimenzi, která je extrémně prchavá.

 

 

Oblast proměnlivosti

Fyzická dimenze je částí energetického spektra nejvíce ovlivněnou časem a prostorem. Je to dimenze, kde je hrozná propast mezi přáním a splněním přání, či mezi představivostí a uskutečněním. Je to dimenze, kde všechno, co děláme je omezeno časem a zároveň ubírá čas na to, to provést. Jedna z přímých zkušeností, která pochází z odpovídající praxe snění je, že čas a prostor nemá vůbec žádný vliv v subtilních energetických dimenzích. Čas a prostor není limitující faktor a nehraje ve fenoménech vůbec žádnou roli. Pro fyzické bytosti je neobyčejně obtížné si představit stav za časem a prostorem, zvláště pokud nemají žádnou přímou zkušenost se subtilní energií v těle nebo ve vědomí.

Všichni jsme zažili ve svém spánku extrémně proměnlivou povahu snů. Můžeme létat, pohybovat se na velké vzdálenosti, přeměnit se na něco jiného, stát se věcí nebo se prostě proměnit na čisté vědomí bez těla. To jsou všechno náhodné zkušenosti překračující fyzickou tělesnost.

Jak jsem se již zmínil dříve, praxe snění není opravdu zaměřená na práci s obyčejnými sny, vyplývajícími z nevyřešených emocionálních stavů nebo špatného oběhu energie. Taoistická praxe snění nemá nic společného s výkladem snů. Schopnost zůstat vědomým ve stavu snění je školou hry v dimenzích bez času a prostoru. V dimenzích, kde představivost a realita jsou totéž a nejsou tam žádné hranice.

Mistr Chen Tuan se během svých dlouhých zdřímnutí naučil překročit duševní omezení času a prostoru. Prvním velmi běžným problémem praktiků je nutnost překonání nevědomé projekce fyzického do nefyzických dimenzí.

Když popisujeme sny nebo mluvíme ve snech sami k sobě, jsme omezeni jazykem času a prostoru. Hovoříme o "chození někde", "spěchání někam" a "vracení se zítra zpátky" a tak dále. Jeden z návyků praktiků snění je naučit se řeč přítomnosti, která nemá minulost nebo budoucnost, jenom věčnost - právě teď.

Ve vědomém stavu snění je cokoli si představíte současně jako snová realita. Jestliže člověk pomyslí na dům, dům je okamžitě zde. To se naprosto odlišuje od husté fyzické dimenze, kde se myšlenka na dům a duševní obraz domu hned neprojeví jako dům. Jak všichni víme, myšlenka na dům může dát léta práce, než je evidentní. Toto je důvod, proč taoisté říkají, že fyzická dimenze je velmi hustá a velmi neefektivní, když se má projevit jako realita. Je zde velikánská pauza mezi představou a manifestací.

V proměnlivém stavu vědomého snění je možné mít okamžitě přímé zážitky a zkušenosti. Zážitky, které jsou tak skutečné a silné jako fyzická realita. Jestliže ve snu máme velmi silný zážitek milování někoho, když se probudíme do fyzické dimenze, ještě si sebou neseme emoční dojmy z toho milého zážitku v průběhu dne. Kdyby byl vysněný stav čirou fantazií, neexistovaly by žádné silné dojmy působící během dne a žádné znovuvybavované emoční zbytky.

 

Udržování soustředění

Schopnost zůstat soustředěný ve vědomém snění vzniká kultivací duševní síly a zvýšením vitality. Začátečníci, kteří se dokáží probudit během snu, to dělají velmi krátký okamžik před probuzením se do zcela fyzického nebo před přechodem do nevědomého hlubšího spánku. Udržování soustředění se velmi podobá učení se jízdě na kole. Člověk musí udržovat na neurčito velmi důležitou rovnováhu, která v tomto případě znamená neprobudit se do fyzického ani neodejít do nevědomí, a zároveň provádět různá cvičení na rozvinutí použití vůle a záměru.

Jak jsme dospívali, učili jsme se zaměřit svou pozornost ve fyzickém světě prostřednictvím všech fyzických úkolů, jako učením se chodit, mluvit a memorovat ve škole. V dětství se naše pozornost dokázala na cokoli soustředit jen velmi krátce a nevydržela více než několik sekund. Jak jsme nastoupili do školy, naučili jsme se stále více využívat naše duševní soustředění na delší a delší nepřerušené období. Nejlepší studenti jsou obvykle ti, kteří se velmi brzo naučí intenzivně zaměřovat (soustřeďovat) pozornost na dlouhé časové období.

V praxi snění je schopnost udržovat soustředění schopností, která se rozvíjí postupně a s velkými potížemi a s mnoha překážkami. A to proto, že udržování soustředění na fyzickou dimenzi vyžaduje jen zlomek energie potřebný na dělání téhož v proměnlivých dimenzích mimo čas a prostor. Dobrým příkladem by byl rozdíl mezi během pod vodou a po zemi.

 

Nadbytečná energie

Pohonnou látkou pro praxi snění je nadbytečná energie - nejen hojnost vitality, ale výslovně přebytky vitality investované do učení se udržování vědomého soustředění na stav snění. Předběžná energetická praxe zmíněná již dříve, pokládá základy pro započetí práce snění, ale to nestačí. V některých chvílích musí praktik zahrábnout do hlubších disponibilních zdrojů a naučit se zužitkovat je ještě efektivněji.

Překážky a nedostatek pokroku, se kterými se setkáme v praxi snění, slouží jako zrcadlo odhalující, kde jsou slabiny a blokace v celkové energetické struktuře. Obvykle to bývají prohlubující se práce v oblasti emocí, ve kterých se skrývá značná část dostupné vitality, která je uvězněná v nevyřešených problémech. Také zde bývá postup zapojující energii, kterou ztrácíme navenek prostřednictvím smyslů. Pružnost fyzického a duševního stavu se kultivuje pohybovými cvičeními jako je tchaj ťi a čchi kung. Tak se rozvíjí progresivní vývoj směrem k dokonalosti a efektivita, která postupně přetvoří jednotlivce na novou bytost.

 

Mistrovství načasování

Jedním z vrcholných pochopení starověkých taoistů je uvědomění, že fungujeme s největší lehkostí a efektivitou, když zvolíme správný okamžik. Když uskutečníme nějakou špatně načasovanou akci, pak je k dosažení výsledku zapotřebí obrovské množství energie a někdy ani to nestačí. V kontrastu s tímto, akce „jdoucí s proudem“ správného okamžiku vyžaduje jen minimum energie na vykonání mimořádné záležitosti.

Jedním z rozhodujících faktorů energetické praxe je rozpoznat správné načasování. V praxi snění to znamená, že se člověk učí naslouchat tělu a životní síle. Naslouchá, aby nalezl vhodný okamžik shody s nekompromisní silou.

Naslouchání za účelem správného načasování znamená, že taoista je zcela oddaný a plně k dispozici praxi, kdykoli zavolá. To je výsledek rozhodnutí přijatého někdy v minulosti při plném vědomí. Bez pevného rozhodnutí a definitivního závazku neexistuje žádný jiný způsob, jak začít řídit životní sílu směrem, kterým chceme.

 

Konečný účel praxe snění

Rozvoj záměru a vůle, schopnost udržovat soustředění v subtilních dimenzích, spojení vitality, lehkosti a oddanosti ve správném čase, to vše nasměrováno na jednu důležitou zkušenost. To je na přechod vědomí v okamžiku smrti z fyzického do subtilního těla.

Praxe snění je základem, na kterém se učíme jak použít záměr, vůli a vědomí ve spojení se subtilním tělem. V okamžiku smrti se oddělí vědomí fyzického těla do subtilního energetického těla. Přechod z času a prostoru do oceánu nekonečnosti.

Praktikem snění je takový člověk, který se naučil vytrvalým úsilím neúnavně a beze strachu plavat v oceánu nekonečnosti. Je si vědom domova v kompletním energetickém spektru životní síly. Už není vázaný na fyzickou dimenzi, jako na jedinou realitu, kterou má cenu zkoumat.

Pro taoisty je schopnost obsáhnutí celého spektra životní síly nejdůležitějším úkolem lidského tvora, který může vykonat v této existenci. Říká se, že pokud člověk realizuje cestu ráno, může večer v míru zemřít.

Vynikající vhled starověkých taoistů dosahoval dokonce za život a smrt. Takže oddělení vědomí z fyzického do subtilních dimenzí není koncem já. Je to jednoduše začátek dalšího cyklu bytostí. Nový cyklus, který pokračuje v různých fyzických podmínkách a ještě nese drahocenný dar ze světa. Darem je "zářivá perla" nezničitelného vhledu zkondenzovaná alchymií pročištění záměru a vůle. Cestovatel si z cesty tímto světem bere jenom toto.

 

Z anglického originálu Playing with the Clouds přeložil Jaroslav Holeček 2010



Kontakt

Jaroslav Holeček jaroslav.holecek@seznam.cz