Č

 

Čang-ling (Zhang Ling), také Čang tao-ling (Zhang Dao-ling), 34 - 156. V roce 142 se mu zjevil Lao c´a předal mu návod na výrobu elixíru nesmrtelnosti. Polovinu požil a  jeho obličej se stal svěžím a růžovým, jako by byl chlapec. Ale to už mu bylo přes 60 let. Recept na jeho výrobu obdržel společně s návody na léčení a magickými zaříkáváními proti démonům. Také získal pověření hlásat novou nauku. Působil jako léčitel, měl magické schopnosti (schopnost pobývat současně na více místech, stát se neviditelným a nahlížet do vnitřních orgánů a vyhánět z nich zlé duchy). Měl hodně přívrženců. Škola. kterou založil se nazývá Cesta nebeských mistrů (Tchien-š´-tao) nebo také Cesta pěti měřic rýže (Wu-tou-mi-tao). Je autorem díla Siang-er (Xiang´er), komentáře k Tao-te-ťingu. Na hoře Čching-čcheng (Qingcheng) ve vysokém věku (v roce 156 - bylo mu přes 120 let) vystoupil k nebi za jasného dne společně se svou ženou a dvěma učedníky (fej-šeng).

Čang-ling

čchang (chang) – „trvalý, stálý, odvěký“. Opak změny, jedna z charakteristik taa.

 

čchang-šeng pu-s´ (chang sheng bu si) - "dlouho žít a neumírat"; nesmrtelnost, cíl taoistické praxe. Pojem nesmrtelnosti může být chápán dvojím způsobem: jako tělesná a jako duchovní nesmrtelnost. Představa tělesné nesmrtelnosti existuje od počátku taoismu a je cílem většiny směrů religiozního taoismu (tao-ťiao). Přívrženci alchymistické školy vnějšího elixíru (waj-tan) se např. snažili užíváním rozličných pilulek prodlužujících život stát nesmrtelnými (sien). Jinými praktikami na dosažení tělesné nesmrtelnosti jsou vyhýbání se používání zrnin (pchi-ku), různá dechová cvičení, zdravotní gymnastika (tao-jin), jakož i meditace a sexuální praktiky (fang-čung-šu).

Tělesně nesmrtelný stoupá za jasného dne k nebi (fej-šeng) nebo zdánlivě "umírá". Když se otevře jeho rakev, je prázdná (š-ťie).

Duchovní nesmrtelnost, tj. osvícení a dosažení jednoty s nejvyšším principem (tao), stavu na druhé straně protikladu života a smrti, spojení jin a jangu, je cílem filosof. taoismu (tao-tia) Lao-c´a a Čuang-c´a. Také představitelé vnitřního elixíru (nej-tan) usilují o tuto duchovní nesmrtelnost.

Duchovní nesmrtelnost implikuje vedle svobody života a smrti také svobodu času a prostoru a sexuální identity; proto jsou nesmrtelní vyobrazování jako postavy někdy mužského, někdy ženského pohlaví.

V uměleckých zobrazeních inspirovaných taoismem je nesmrtelnost naznačována různými symboly: jeřáb, sukovitou holí, borovicemi, broskvemi (Si-wang-mu), hřibem nesmrtelnosti (ling-č´), bohem nesmrtelnosti (Šou-lao, san sing) atd.

Často je obtížné posoudit, o který způsob nesmrtelnosti je usilováno, neboť mnohé texty se používají k esoterickému způsobu projevu, který dovoluje interpretaci v obou směrech. Samy některé pasáže textů filosof. taoismu jako Čuang-c´ a  Lie-c´ mohou být chápány jako odkazy na tělesnou nesmrtelnost. Popis míst jako Kchun-lun nebo ostrovy nesmrtelných (Pcheng-laj, Jing-čou, Fang-čang), které jsou považovány za místo pobytu nesmrtelných, jsou chápány jak abstraktně, tak i konkrétně. Čchin Š´-chuang-ti, první císař Číny, dělal všechno proto, aby tajemné ostrovy nesmrtelných objevil a získal pilulky nesmrtelnosti. Organizoval expedice (219 a 210 př. Kr.), které však byly neúspěšné. Jiní vidí v takových popisech cesty ducha do vnitřku člověka.

Tato dvojznačnost platí ve vysoké míře také pro alchymistické texty. Představitelé vnitřního elixíru používají jazyk vnější alchymie, aby znázornili procesy vědomí. V počátcích čínské alchymie existovaly vnitřní a vnější metoda k dosažení nesmrtelnosti rovnocenně vedle sebe. V 6. stol. po Kr. nastává pak zřetelná změna. Nesmrtelnost byla chápána stále více jako duchovní nesmrtelnost; místo toho, aby ze zlata, rumělky a jiných chemických látek připravovali pilulky nesmrtelnosti, zabývali se alchymisté téměř výlučně rozvojem vnitřního zlata, zlatého květu (ťin-tan), posvátného embrya (šeng-tchaj). V 13. stol. byly metody vnějšího elixíru plně zatlačeny do pozadí, avšak jejich jazyk se nadále používal. Představitelé nej-tanu opovrhovali těmi, kdo chtěli dosáhnout nesmrtelnosti chemickou transformací. Také vliv buddhismu, především čchanového buddhismu, přispěl rozhodujícím způsobem k prohloubení hledání nesmrtelnosti. Staré alchymistické texty byly nyní interpretovány téměř stále podle učení vnitřního elixíru.

Podstatný faktor v hledání nesmrtelnosti tvoří sexuální techniky, které se v mnoha školách religiózního taoismu mezi 2. a 7. stol. veřejně praktikovaly (che-čchi), avšak pod tlakem konfuciánské morálky byly vytlačeny do soukromí. Často také stály na počátku meditativní taoistické praxe. 

 

ČCHI – (qi), „vzduch, pára, dech, éter, energie; též temperament, síla, atmosféra”; ústřední pojem taoismu a čínského lékařství.

Čchi je podle taoistického pojetí vitální energie, životní síla, kosmický duch, jenž proniká vším a oživuje vše a jenž je identický s prvotní energií (jüan-čchi, nej-čchi). V lidském těle je čchi akumulována v „moři dechu” (čchi-chaj) v blízkosti pupku. Tato čchi musí být pečlivě opatrována a bráněna před oslabením a vyčerpáním, jinak nastávají nemoc a smrt.

Životní energie čchi je ústředním bodem taoistických dechových cvičení, jež mají za cíl ji posílit a zmnožit (sing-čchi, fu-čchi, jen-čchi, lien-čchi, tchaj-si). Trénování čchi může taoistického adepta vybavit neobyčejnými schopnostmi, které mj. hrají podstatnou roli v rozličných bojových uměních. Také meditativní dechové techniky vnitřní alchymie (nej-tan) pracují s čchi, kterou chtějí filtrovat a transformovat.

Velký taoistický alchymista Ke Chung psal ve svém díle Pao-pchung-c´ o důležitosti čchi: ,,Člověk je v čchi a čchi je uvnitř člověka. Nebe a země a deset tisíc jsoucen, všechny potřebují čchi, aby zůstaly při životě. Člověk, který dovede nechat cirkulovat svou čchi (sing-čchi), zachovává svou osobu a zahání nemoci, jež by mu chtěly škodit.”

Vedle tohoto pojetí čchi jako kosmické energie znamená čchi však také dech, vdechovaný a vydechovaný vzduch, což je v taoismu označeno jako vnější čchi (waj-čchi).

Důležitou roli hraje čchi také ve filosofii neokonfuciánského filosofa Ču Siho: rozlišuje čchi, materiální aspekt věci, a li, princip, formální aspekt. Pouze ve spojení s tvůrčí silou čchi se může princip projevovat ve viditelném světě.

V čínském lékařství se pod čchi původně rozuměla všeobecná životní energie, která v těle cirkuluje po tzv. meridiánech a reguluje výstavbu a růst těla. Poruchy v oběhu čchi je také dech. Oba tyto aspekty čchi však nejsou navzájem oddělitelné. Kromě toho čchi ukazuje emoce lidí a v moderním pojetí také činnost neurohormonálního systému.

Podle taoistického pojetí je svět projev taa, jedinosti, v níž jsou jin a jang smíšeny v pračchi (jüan-čchi). Oddělením jinu a jangu vznikla nebesa a země a jejich opětovné smísení dalo vzniknout deseti tisícům jsoucen (wan-wu).

V jednom taoistickém textu se o tom praví: „Když ještě nebe a země nebyly odděleny, nebylo nic než neodlišená jedinost. Tato jedinost byla rozdělena a vznikly jin a jang. To co zrodila jangová čchi, stoupalo světlé a jasné vzhůru a stalo se nebem. To co zrodila jinová čchi, kleslo těžké a kalné do hloubky a stalo se zemí. A to co spravedlivě a vyváženě zrodila jak jinová, tak jangová čchi, to byl člověk.“ (Podle Miyuki, 1984, s. 185.)

Jako člověk dýchají také nebe a země. Jejich dech je, podobně jako u člověka, při vdechování čistý, při vydechování opotřebovaný. Proto se den dělí na dva úseky: na dobu životní čchi (šeng-čchi), během níž nebe a země vdechují; to je doba mezi půlnocí a polednem. Mezi polednem a půlnocí leží doba mrtvé čchi (s´-čchi), během níž nebe a země vydechují. Pouze během periody životní čchi se smějí podle taoistického pojetí konat dechová cvičení, neboť pouze v této době se může přijmout pozitivní energie.

Lexikon východní moudrosti

 

čchi-chaj –  (qihai), čín., dosl.: "moře čchi"; nachází se v blízkosti spodního rumělkového pole (tan-tchien), dva až tři palce pod bodem ležícím na pupku; v němž se akumuluje vitální energie - čchi. Čchi-chaj hraje zvlášť důležitou roli při embryonálním dýchání (tchaj-si) a v tradičním čínském lékařství. Pokud mluvíme o čchi-chaj v kontextu vnitřní alchymie, pak je tento pojem totožný s tan-tchienem; v kontextu čínského lékařství označuje bod ležící jeden a půl palce pod pupkem.

 

čchi-kung - (qigong), něco jako zpracování energie. Čínská zdravotní cvičení, automasáže, bojová umění.

 

čchung-maj (chongmai) - průrazná dráha

 

Čou-i cchan-tchung-čchi (Zhouyi can-tongqi)- nejstarší alchymistický traktát, autorem je Wej Po-jang.

 

Čuang-c’ (Zhuangzi) - (občanským jménem Čuang Čou) je prokazatelně historickou osobností. Podle S'-ma Čchienových záznamů pocházel z oblasti Meng (dnešní provincie Chenan) a byl činným v období vlády králů Chueje z Liangu (370-319 př.n.l) a Süana ze Čchi (319-301 př.n.l). Některé prameny uvádějí, že žil v létech 350-275 př.n.l. Nějakou dobu zastával nižší úřední funkci v Čchi-jüanu ve státě Sung, které se po čase vzdal ze stejných pohnutek, ze kterých později údajně odmítl nabídky krále z Čchu, aby se stal jeho ministrem (viz Čuang-c', kap.17 a 32).


 

Kontakt

Jaroslav Holeček jaroslav.holecek@seznam.cz