tao-ťia (daojia) - filosofický taoismus; jeden ze dvou směrů, které tvoří tzv. taoismus; druhým je religiózní taoismus (tao-ťi-ao). Filosofický taoismus se odvolává na díla - Lao-c'a (Tao-te-ťing) a Čuang-c'a, kteří jsou pokládáni za jeho zakladatele. Lie-c' a Jang Ču jsou jejich dědicové.
Cílem přívrženců filosofického taoismu je mystické sjednocení s taem prostřednictvím meditace a napodobování povahy taa v myšlení a jednání. Nezajímají se na rozdíl od zástupců religiózního taoismu o dosažení nesmrtelnosti.
Pojem tao-ťia byl poprvé použit za dynastie Chan a odkazuje na tao, cestu, což je pro tento taoistický směr ústřední pojem. Tao bylo chápáno jako vše zahrnující princip, z něhož pochází veškerenstvo. Myšlenkové dědictví filosofického taoismu obsahuje silnou politickou složku. Ústřední postavení přitom zaujímá pojem wu-wej, neuvědomělé zasahování. Tento postoj filosofický taoismus přenáší na chování knížat. Eticky stojí v jasném protikladu ke konfucianismu, jehož základní ctnosti lidskost (žen) a spravedlnost (i) odmítá, neboť podle jeho mínění zastírají pravou povahu člověka a porušují tao.
Politické představy tao-ťia byly brzy přejaty ostatními filosofickými směry, avšak za dynastie Chan ztratil filosofický taoismus vliv, neboť císař Siao-wu-ti (156-87 př. Kr., vládl 140-87) povýšil konfucianismus na státní náboženství. Zároveň se však myšlenkový odkaz filosofického taoismu uchytil mezi lidem a byl podstatně účasten na vzniku religiózního taoismu, který považuje za svého zakladatele zbožštělého Lao-c'a.
Za dynastií Wej a Ťin zažil filosofický taoismus renesanci v tzv. neotaoismu (süan-süe) a došlo ke sloučení konfuciánských a taoistických představ. - Filosofický taoismus hrál podstatnou roli též při sinizaci buddhismu: bez něj
je nemyslitelný vznik školy zenu. Filosofie Lao-c'a a Čuang-c'a má dodnes vliv na ducha čínského lidu; v čínském malířství a poezii nachází jejich přímý výraz.
Pramen: Lexikon východní moudrosti, Votobia 1996