tao-ťiao [daojiao] - religiózní taoismus; jeden ze dvou velkých směrů, které tvoří tzv. taoismus; druhým je filosofický taoismus (tao-ťia). K tao-ťiao jsou počítány všechny ty školy a směry, jež mají za cíl dosažení nesmrtelnosti (čchang-šeng pus'). Nejdůležitější z těchto škol jsou: škola očisty vnitřních božstev, Cesta pěti měřic rýže (Wu-tou-mi-tao), Cesta nejvyššího míru (Tchaj-pching-tao), Škola magického klenotu (Ling-pao-pchaj), Cesta pravé jednoty (Čeng-i-tao) a Cesta realizování pravdy (Čchüan-čen-tao).
Metody používané k dosažení nesmrtelnosti sahají od meditace přes alchymistické praktiky ke gymnastickým a dechovým cvičením a sexuálním technikám.
K vytvoření religiózního taoismu přispěly rozličné proudy: filosofie Lao-c'a, Čuang-c'a a Lie-c'a (350-250 př. Kr.), která tvoří základy filosofie taoismu, ale také měla vliv na tao-ťiao. Ve stejné době již existovala jedna škola očisty, jež chtěla dosáhnout dlouhého života prostřednictvím dechových a gymnastických cvičení (sing-čchi, tao-jin). Vedle toho nacházíme učení pěti prvků (wu-sing), které bylo zformulováno Cou Jenem (konec 4. stol. př. Kr.) a jehož přívrženci pátrali po elixíru nesmrtelnosti (waj-tan, nej-tan). Kromě toho hrálo určitou roli pátrání po ostrovech nesmrtelných (Pcheng-laj, Fang-čang, Jing-čou), o nichž se zmiňoval již Lie-c'.
Přibližně mezi 220 a 120 př.Kr. se učení jednotlivých proudů promísila. Tento vývoj vychází z fang-š', taoistických mágů (Li Šao-ťün). V této době vstupuje do religiózního taoismu také uctívání božstev (Cao-ťün, Tchaj-i, san-i).
V prvních staletích našeho letopočtu vzniká škola očisty vnitřních božstev a taoistická masová hnutí, jež jsou v západní literatuře ponejvíce označována jako „taoistické církve" a jež tvoří vlastní tao-ťiao.
V 1. polovině 2. století po Kr. založil Cang Ling Cestu pěti měřic rýže. Jeho stoupenci uctívali Lao-c'a jako zakladatele školy a odvolávali se na Tao-te-ťing. Jejich vůdcové se nazývali nebeští mistři (tchien-š'). O něco později vznikla škola Cesty nejvyššího míru, vedená Cang Ťi-aoem. Její přívrženci, tzv. žluté turbany, povstali 184 po Kr. proti vládě. Obě školy se snažily mj. s pomocí talismanů (fu-lu) a masových obřadů (čaj, che-čchi) léčit nemoci, což vysvětluje jejich mimořádně velkou popularitu.
Kolem 140 po Kr. sepsal Wej Po-jang své nejslavnější dílo Čou-i cchan-tchung-čchi, které je považováno za nejstarší text o alchymii na Východě a Západě. Pokus o shrnutí různých směrů tao-ťiao učinil Ke Chung ve svém encyklopedickém díle Pao-pchu-c', jež je věnováno umění stát se nesmrtelným (sien). Ve stejné době vzniká učení magického klenotu, které znenáhla vytlačilo školu očisty vnitřních božstev.
Kchou Čchien-č' reformoval v 5. století taoismus, přičemž ho očistil od podle jeho mínění škodlivých vlivů rodiny Čang (tchien-š') a stanovil pravidla mravnosti. Založil tím severní cestu nebeských mistrů, zatímco Lu Siou-ťing, který se odvolával na rodinu Čang, vyvolal v život jižní cestu nebeských mistrů.
V 6. stol. obrátili se alchymisté od hledání vnějšího elixíru k hledání elixíru vnitřního; pomalu dochází k splývání praktik vnitřního elixíru, vnitřního dechu (nej-čchi) a čchanového buddhismu. Jedním z nevýznamnějších představitelů tohoto synkretického směru byl později Čang Po-tuan.
V 7. stol. se taoismus stal za tchangského císaře Wu-cunga de facto státním náboženstvím: Každý okres musel mít taoistický chrám. Za dynastie Sung byl zkompilován taoistický kánon (Tao-cang), pak poprvé vytištěn, a taoismus sám zažil díky císařské podpoře vrcholný rozkvět.
Po dynastii Sung splynuly jižní a severní cesta nebeských mistrů a jiné směry. Za dynastie Juan tvořily Cestu pravé jednoty. Roku 1167 založil Wang Čchun-jang Školu realizování pravdy, do níž vtékaly prvky konfucianismu a čchanového buddhismu.
V přechodné době mezi dynastiemi Ťin a Juan vznikly některé malé školy, jako Cesta nejvyšší jednoty (Tchaj-i-tao), které však měly velmi krátký život. Přetrvaly jen oba velké směry Čchüan-čen-tao a Čeng-i-tao. Hlavní učení tao-ťiao spočívala v představě taa, které je chápáno jako prázdnota a prazáklad všeho bytí. Z něho vznikl kosmos, pět prvků, jin-jang, deset tisíc věcí (wan-wu). Objekty uctívání jsou mj. tři čistoty (san-čching), které jsou interpretovány jako personifikace taa, jakož i nebeští ctihodní (tchien-cun), z nichž nejvýznamnější je Tao-te tchien-cun, tj. Lao-c'.
Cíl snažení stoupence religiózního taoismu, nesmrtelnost, je chápán jako fyzická nesmrtelnost. Metodami k jejímu dosažení jsou mj. tao-jin, embryonální dýchání (tchaj-si), nej-tan (vnitřní elixír), waj-tan (vnější elixír), fu-lu (talismany), pchi-ku (zdržování se zrnin) a sexuální praktiky (fang-čung-šu). Nejdůležitějšími obřady jsou slavnosti půstu (čaj), kolektivní zpovědi a rituály k uctívání božstev.
Pramen: Lexikon východní moudrosti, Votobia 1996